Cho-Oyu podzim 1995 (L.Drda)

 

Na podzim roku 1994 se s určitým zpožděním opět objevil v Bezuchově pošťák s nejlepším horolezeckým plátkem na světě MONTANOU. Jelikož už delší dobu nejsem v této rodině jediným čtenářem tohoto žánru, musel jsem s klidem nerváčka počkat, až si syn přečte své oblíbené rubriky co nového ve světě překližek a skalek, kde je v prodeji nejlacinější a zaručeně nejlepší magnesium, o kolik čísel menší se budou v příštím roce nosit lezečky a o kolik stovek budou dražší, kdo nabízí nejlepší pytlíky a podobně.

            Naštěstí má den jen 24 hodin a děti šly spát. To je ta pravá chvíle, kdy si můžu při svitu  čelovky listovat MONTANOU č.6/94. K mému příjemnému překvapení již na stránce tři nacházím článek z jarní expedice na Cho  Oyu 1994 od Jirky Nováka, který končí oznámením, že chystá na podzim 1995 expedici s otevřenou účastí.

            Neváhám a na  začátku roku 1995 volám Jirkovi, zdali má ještě volné místo. Bylo a nejen jedno. Jelikož moji kamarádi s kterýma  se toulám po horách, nemají volno nebo peníze, jedu z Bezuchova sám.

            V Himalájích jsem zatím nebyl a kluky ,kteří jedou neznám, takže mám určité obavy, ale přesně nevím z čeho. Spíš to byl smutek, že nebude se mnou blízký kamarád, s kterým jsem něco prožil, dobře se známe a můžeme si navzájem sdělovat své pocity. My stréci z moravské vísky nejsme ještě zvyklí jezdit sami na vélety, jak čehůni.

            Jelikož nejsem již nejmladší a roky běží, už jsem jich v minulosti povinně proseděl doma dost, jde nostalgie stranou. 8. května se koná první pracovní a seznamovací schůzka na Prachově, kde si zaplacením zálohy definitivně zajišťuji účast v expedici. Odjezd je plánovaný 5.9. z Frankfurtu. Do odletu se již prakticky o nic nestarám, jen platím a čekám na informační dopisy od Jirky. Mou jedinou starostí je sbalit si své osobní věci do 25 kg zavazadla.

            Do Frankfurtu odjíždíme v pět hodin ráno z Prahy, Ford transitem firmy KL sport Myšík. Před hlavním nádražím se ještě za tmy seznamuji s ostatními členy expedice. Otakar Srovnal /53let/, s kterým jsem přijel vlakem a trochu se známe z Velkého Rabštejna a Jeseníku, se stal mou vrbou. Dále to jsou kluci z Čech:Vláďa Myšík/44let/, Ota Louka/38/, Martin Keyř/48/, Jiří Janoušek/45/ a Tibor Hromádka/30/ Slovensko. Jiří Novák/50/, šéf a Juraj Karkhordo/29/- Slovensko jsou již v Nepálu, kde zajišťují poslední nezbytné formality a nákup potravin do základního tábora. S těmi se setkáváme 6.9. odpoledne na letišti, kam si nás přišli vyzvednout. Odtud jedeme do hotelu Nirvana.

            V Kathmandu jsme tři dny. Někteří hoši tu jsou už jako doma, ale to není můj problém, vše je pro mne nové. V tuto dobu tu jsou již i ostatní expedice z Česka, na Shisha Pangmu a Pumori. Jirka zjistil, že o normálku Cho Oyu se bude s námi pokoušet ještě devět expedic.

            Konečně 8.9. zvedáme kotvy a přesouváme se do Zagmu. Na čínskou hranici se dostáváme opravdu za pět minut šestnáct. Jen jsme projeli závoru, tak to tam od 16 do 7 hodin ráno zavřeli a neprošla ani noha. Novák ty příjezdy má natrénované. Čínští celníci a policisté, byli jak se říká, samá legrace a odbavili nás bez problému.

            V Zagmu trávíme noc. Hoši jsou utahaní a tak jdou po večeři spát. My co se po léta řídíme metodou zhuntovaného těla a jsme stále v tréninku, který končí až na vrcholu Cho Oyu, jdeme na místní diskotéku. Prostředím jsem mile překvapen , takže i když mě po hodině opouští jediný člen expedice Tibor, zůstávám až do konce a připravuji půdu pro případný slavnostní návrat. Včetně tanečnic.

            V Nyalamu /3700m/ jsme druhý den v poledne. Cestou ještě jednou překládáme celý náklad na náklaďák, který je připravený za poslední vážnou překážkou-strženou cestou. Zde trávíme dvě noci a absolvujem dvě aklimatizační túry. Snažíme se nespěchat. Všichni máme respekt z nedostatečné aklimatizace. I tak začínají zde mít někteří členové expedice s výškou větší problémy než ostatní. Holt každé tělo je jiné.

            V pondělí 10.9.odjíždíme přes sedlo Lalung-Leh 5050m do Tingri, kde trávíme noc. V této poslední osadě na naší trase se dají ještě naposledy za dolary dokoupit nějaké důležité potraviny- například pivo, cigarety, čaj a pod. Panorama Cho Oyu a Everestu z Tingri je úžasné.

            Brzy ráno odjíždíme do předsunutého tibetského základního tábora /4900m/, kde se potkáváme s Italama a Američanama, kteří spěchají do BC. My zůstáváme tři dny. Pokračujeme v aklimatizaci na okolní hřebeny, odpočíváme, přebalujeme a sledujeme počasí v oblasti Cho Oyu  a sedla Nangpa-La/5716m/.

            Zde nás čeká poslední redukce členské základny. Martin se stále nemůže srovnat s úbytkem kyslíku a odjíždí s Jirkou Janouškem,který ho doprovází do Tingri s tím, že až se mu udělá líp, přijdou za  námi do BC, ale bohužel jsme je již neviděli. Co se s nima stalo, jsme se dozvěděli až po návratu do Káthmandu. Kluci odjeli domů.

            Do základního tábora/5800m/ jde naše karavana jaků dva dny. Expedice se nyní skládá z vedoucího J.Nováka, členů O.Srovnala, V.Myšíka, O.Louky, L.Drdy, T.Hromádka,J.Karkhoda, nepálského kuchaře Santy a tibeťana Davy, který vypomáhá v kuchyni a příležitostně bude nosit do jedničky. 17.9. po třinácti dnech od výjezdu z Prahy jsme v ZT pod Cho Oyu, ale vrchol je stále vysoko a čeká nás ještě moc práce. Navíc počasí je stále nejisté-padá sníh. Pár dní se věnujeme odpočinku a vzlepšování ZT, hlavně kuchyně, jídelny a podobných společných staveb. Mezitím Vláďa Mišík neúnavně agituje k zahájení prací na t č.1.

            19.9.se s ním už nedá vydržet,tak okolo poledne odcházíme s první vynáškou. Jdeme čtyři-Vlaďa, Tibor,Ďuro a já. Po čtyřhodinovém pochodu jsme na místě 6400mvysokém hřebenu. Vítá nás silný vítr, který nám pomáhá při stavbě stanu zlomit tyčku. V  jedničce máme celkem tři stany. Otové srovnal a Louka přicházejí na druhý den i s Davou za pěkného počasí. Po dvou dnech odcházíme do ZT.

            Nezničitelný Vláďa Myšík odchází sám 23.9. ráno přes jedničku do dvojky 7100m, kde chtěl postavit stan. Ale přišel vítr, sebral stan bez Myšíka a sfoukl ho o 300m níž. Vláďa šel v zápětí dolů sám a rád. Náhodou našel stan a nouzově přespal a na druhý den se vydal do dvojky zpět. Postavil stan a sešel do ZT. Já jsem se sním potkal nad serakem/6800m/při vynášce do dvojky. Tam mi sdělil, že chtěl jít s tím stanem ještě ten den nahoru, ale už nemohl. Tak mi bylo jasné, že stím báglem to nebudu mít lehké. A nebylo. Mezi  jedničkou a vrcholem jsme se pohybovali většinou samostatně. Každý se řídil svým tempem a vynášel jen tolik, na kolik se cítil. Ten den udělal do dvojky vynášku ještě Ota Srovnal a Tibor, s kterým jsem tam přespal.

             Sestupuji na druhý den do ZT. Tibor pokračoval sám se stanem do trojky 7500m, kde se mu ho z nedostatku sil nepodařilo postavit. Vykopal plošinu a nechal na ní stan s lopatou. Sešel do dvojky, odkud nám to v 18 hodin vysílačkou oznámil. Z této zprávy jsme měli velkou radost.

            27.9. se scházíme všichni v základním táboře. Podle toho jak se kdo cítí domlouváme  družstva po dvojicích a harmonogram postupu přes tábory k vrcholu.

            29.9. odcházím s Vláďou  do jedničky. 30.9. jsem ve dvojce, odkud nás čeká ještě vynáška věcí na přežití  do trojky, kde musíme postavit stan. 1.10. nás čeká v místě tábora č.3 /7500m/  nemilé překvapení. Plošinu s naším nepostaveným stanem nemůžeme najít. Navíc si Ota Louka s  Tiborem do dvojky nevzali vysílačku, takže nevíme kde máme přesně kopat. Jirka nám v sedm večer v relaci radí, ať si vyhrabem jeskyni. Zoufalá představa. Za tmy pokračujeme stále nahoru. Na konci skalního pásu nacházíme do půlky zavalené dva stany. Jsme spaseni. Ten náš stan nevykopal ani Tibor, ani Ota s Ďurou. A my jsme kopali na jiném místě.

            2.10. v 17 hodin vystupuji na vrchol. Vlaďa přichází asi za půl hodiny. Ještě ten den sestupujeme do dvojky.

            3.10. vystupuje na Cho Oyu Ota Louka. Tibor má zdravotní problémy a schází z trojky do jedničky.

            Otakar Srovnal-nejstarší účastník s Ďurou Karkhordem-nejmladší účastník zdolávají vrchol 6.10.Tibor Hromádka po překonání zdravotních problémů vystupuje brzy ráno 8.10. na vrchol šesté nejvyšší hory světa jako šestý účastník naší expedice.

            Ďuro s Tiborem byli po sedmi letech první Slováci, kteří vystoupili na osmitisícovku. Ještě ten den pozdě večer  se všichni scházíme v základním táboře, kde až do  noci slavíme Ďurovi 29. a Oťasovy 53. narozeniny.

            Cestou  zpět se zastavujeme v Zagmu na diskotéce, kde mí  kamarádi chrápou v měkkých křeslech a já s šerpama  zachraňuji společenskou čest expedice.

            Domů pod lípu do moravské vísky  se vracím 17.10. v noci sám a rád. Cho  Oyu - tyrkysová hora, osmitisícovka, o které jsem snil již  pár let. Tibet tajemná země, o které snily generace horolezců a cestovatelů dávno přede mnou. Co více si horolezec při své himalájské premiéře může přát. Snad jen to, aby nedopadl jako Marco Polo a vypravil se do Himalájí ještě jednou.

                                                                       Ladislav Drda